komentář – Žalm 137 vypráví příběh Žida, který se po návratu z babylonského vyhnanství zmiňuje o utrpení, které utrpěl v období, kdy byl otrokem, a doufá, že Jeruzalém bude obnoven navzdory nepříznivým projevům sousedních obyvatel. Vzpomíná si na všechny ponížení, kterým trpěli vyhnanci, kteří za to odmítli zpívat, zavěšovali své lyry na vrby před svými utlačovateli.

Žalm 137 dokončen

[1] Na řekách Babylonu jsme tam seděli a plakali jsme na vzpomínku na Sion.

[2] Na vrby této země jsme zavěsili naše lyry.

[3] Tam, kdo nás deportoval, písně radosti, naši utlačovatelé nás požádali, abychom zpívali: „Zpívejte nám písně Sionu!“.

[4] Jak zpívat písně Pána v cizí zemi?

[5] Pokud na tebe zapomenu, Jeruzalém, paralyzuj mou pravou ruku;

[6] přilepte svůj jazyk k mému patru, pokud upustím vaši paměť, pokud neuvedu Jeruzalém nad veškerou svou radost.

[7] Pamatujte, Pane, synové Edomovi, kteří v den Jeruzaléma řekli: „Zničte, zničte také jeho základy.“

[8] Babylonská dcera zničující, požehnaná je ten, kdo vám dá zpět to, co jste nám udělali.

[9] Blahoslavený, kdo chytí vaše nejmenší a zabije je na kámen.